Kdyby byly průmyslové podniky jenom pouhými prázdnými, ničím nevybavenými halami, byly by určitě nevyhnutelně ztracené. Nic by si nevydělaly, protože by nemohly odvádět práci, za kterou se jim platí. Bez strojů a nástrojů by nemohly nic vyrábět, protože by to jednoduše nešlo. A naprosto stejně by dopadly bez žádoucího vybavení i docela obyčejné dílny, i malí řemeslníci. I ti musí mít s čím pracovat.
Jenže podnikatelé a firmy neřeší jenom otázku, s čím pracovat. Musí se zabývat i ekonomickou stránkou své činnosti, tedy tím, zda se jim výroba, a tedy i pořízení určitého vybavení, vůbec vyplatí. Nikdo si nemůže dovolit utrácet víc, než kolik si vydělá, a nemůže ani investovat do něčeho, co se nezaplatí. A tak musí myslet i na to, které vybavení si koupí a za kolik a které už se musí oželet, i když by se to třeba také hodilo.
A když mají soukromníci rozum, hledají to, co ke své práci potřebují, tam, kde se to nabízí nebo může nabízet nejlevněji. Samozřejmě za současného dodržení žádoucí kvality. Hledají nejvýhodnější nabídky strojů, přístrojů a nástrojů, které potřebují a které si také mohou dovolit. A kde jsou ti, kdo potřebují nástroje pro kovoobrábění a jiné zboží průmyslového charakteru, nejlépe uspokojeni? Přece tam, kde se přeprodávají nadnormativní zásoby podobných věcí.
Tam, kde se obchoduje s nadnormativními zásobami, se totiž nabízí to, co už dosavadní majitelé nechtějí. A tím pádem se toho snaží zbavit levně, jen aby za to dostali aspoň nějaké peníze. A přitom se jedná o kvalitní nabídky, ne o nějaký opotřebovaný šrot.
A tak si tu může kdokoliv vybrat to, co potřebuje, a pořídí si to výrazně levněji než jinde. A tím pádem si může kdekdo z kovovýrobců a jim podobných podnikatelů pořídit vše, co je pro jeho práci potřeba, a nemusí tolik zvažovat, co si může dovolit a co už ne.